O plemeni

Achaltekinský kůň patří do skupiny orientálních koní, podskupiny koní íránských. Je považován za přímého potomka starověkých koní perských-nisejských. Typově se blíží více anglickému než arabskému plnokrevníku. Achal Teke jsou opravdu pro oko zvyklé na „běžné“ koně poněkud neobvyklí. Jsou výrazně štíhlí s dlouhými liniemi, s vysoko nasazeným dlouhým krkem a výrazným kohoutkem. Většina lidí považuje za největší ozdobu koně dlouhou, hustou vlající hřívu. Pro achaltekince je záplava bujné hřívy vzácností. Jejich znakem je přesný opak, mnohdy chybí kštice a hříva téměř zcela. Na výstavách se většinou hříva oholí úplně a nechá se vyniknout jejich dlouhému štíhlému krku. Zvýrazní se tím celková majestátní krása, štíhlost a elegance těchto koní. Nemohou se sice chlubit záplavou husté hřívy, ale o to více upoutá jejich výrazný lesk a nádherný plavný pohyb. Pro svoji mimořádnou výkonnost a mystickou krásu byli tito koně cenným a žádaným artiklem již odpradávna.

Achal Teke – název pochází z názvu turkmenského kmene „Teke“, který choval tyto koně v oáze „Achal“. Tato oáza je z jedné strany obklopena pouští Karakum (Černé písky), z druhé strany se zvedá pohoří Kopetdag. Odlehlost a nepřístupnost oblasti umožnily zachování plemene v té nejčistší podobě, bez přimísení cizí krve a ostatních vlivů. V současnosti existuje 18 linií, z nichž většina z nich je odvozena od hřebce 2a Boinou. Nejvíce je zastoupena linie Gelišikli (20,7%), dále Kaplan (10,4%), Kir Sakar (8,7%) a El (8,4%). Plemenná kniha je vedena v Rusku ve Všeruském vědecko-výzkumném institutu pro chov koní (VNIIK), v Rjazaňské oblasti.

Exteriér

Hlava achaltekince je lehká, suchá, se širokým plochým zátylkem. Profil je někdy rovný, častěji však s vypouklým čelem nebo klabonosem. Čelo je široké, oči velké, výrazné, s typickým tvarem připomínajícím oči dravého ptáka. Uši jsou dlouhé, pohyblivé, nozdry a pysky tenké. Hlava je nasazena na krk pod ostrým úhlem. Krk je vysokonasazený a dlouhý, rovný nebo ve tvaru S. Tělo osvalené, s vysokým kohoutkem, dlouhou lopatkou a hlubokým hrudním košem. Hřbet je rovný, dlouhý, někdy se sklonem ke slabším bedrům. Ocas je nízko nasazen. Končetiny jsou suché, s výraznými šlachami. Zadní končetiny mají občas šavlovitý postoj či sblížená hlezna. Kopyta jsou malá, pevná. Srst je velmi jemná, hebká, hříva a ocas řídké, čupřina obvykle zcela chybí.

Tělesné míry

Průměrná KVH hřebců je 159 cm, u klisen 157 cm. Obvod hrudníku u hřebců 176 cm, klisny mají o dva centimetry více. Obvod holeně u hřebců 19,5 cm, u klisen 19 cm.

Sport

Turkmeni byli odjakživa milovníky dostihů. Rychlost navíc byla u bojového koně žádoucí vlastností a v průběhu věků se selekcí dále upevňovala. Je známo, že způsoby dostihového tréninku byly Evropany přejaty právě ze Střední Asie. Dle rychlosti je achaltekinec na druhém místě za anglickým plnokrevníkem. Rekordy na jednotlivé vzdálenosti jsou následující: 1000m-1,03´9, 1200m-1,16´7, 1400m-1,28´5, 1600m-1,43´6, 1800m-1,57´0, 2000m-2,11´5, 2400m-2,41´6, 2800m-3,09´6, 3000m-3,00´5, 3200m-3,40´9 Dodnes jsou rovinné dostihy pro achaltekinské plemeno jedinými oficiálními výkonnostními zkouškami.

Tito koně jsou úžasně odolní a tvrdí, jsou jako stvoření pro dlouhé trasy a to je přímo předurčuje k vytrvalostním jízdám. Výkonnostní zkouška na trase Ašchabád – Moskva v roce 1935, ve které tito koně urazili vzdálenost 4 300 km za 84 dní nebyla dosud překonána. Koně Achal Teke jsou ale rovněž dobří skokani, jako příklad za všechny použiji hřebce Araba /m.j. účastník jízdy Ašchabád-Moskva/, který soutěžil v různých jezdeckých disciplínách. Tento hřebec byl rekordmanem ve skoku mohutnosti překonanou výškou 219 cm. Vezmeme li v úvahu poměrně malou výšku těchto koní, která činí zhruba 155 – 158 cm je tento výkon obdivuhodný.

Dvacáté století znamenalo rozvoj klasických jezdeckých disciplín, a tedy i novou oblast využití pro achaltekince. I zde prokázal svoji kvalitu. Asi není potřeba příliš představovat vraného hřebce Absenta (linie Arab), olympijského vítěze v drezuře z r. 1960 v Římě. O čtyři roky později se dokázal umístit na olympiádě jako třetí a o další čtyři roky později jako čtvrtý. Zde je zajímavé zmínit, že Absentova krev je zastoupena v rodokmenu dvou hřebců, kteří působili v Čechách, a to u Lakmuse (v otcovské části rodokmenu, v 2. generaci) a u Garuta (v mateřské části rodokmenu). Garut působil i v teplokrevném chovu, z jeho potomstva můžeme zmínit např. Granda Kinského (z kinské klisny Tity), který exceloval s Libuší Půlpánovou ve westernových disciplínách. Dalším koněm s Garutovou krví je hřebec Alois (po Ascot), český teplokrevník, působící v chovu Ing. Müllera v Mněticích.